!NA BLOGU JIŽ NEMÁM V PLÁNU PRACOVAT. NĚKTERÉ ČLÁNKY SE PŘESUNOU NA MŮJ DRUHÝ BLOG - NESCIO!

Tradiční Japonsko, tradice

Japonské Vánoce

14. prosince 2007 v 16:29 | Yoshiko Okatama
Japonské Vánoce
V asijských zemích nemají vánoční svátky jako v Evropě či v Americe. V Asii se totiž konají oslavy Nového roku a jelikož mne zajímá japonská kultura, tak to budou "Vánoce po Japonsku".

Budha

8. září 2007 v 20:34 | Yoshiko Okatama
Budha
Buddha je výraz, který v buddhismu popisuje bytost, která dosáhla dokonalé realizace, totiž osvícení, a tak definitivně ukončila koloběh neustálého zrozování (samsára). Plně probuzené bytosti jsou osvobozené od tzv. tří zel (nevědomost, hněv a chtivost, akusala-múla) a od pout(samjódžana) vážících bytosti v samsáře, jsou osvobozeny od utrpení a neustálého znovuzrozování, plně chápou pravou podstatu bytí (tzv. tři univerzální charakteristiky existence - nestálost (v pálí aničča), neuspokojivost (v pálí dukkha) a ne-já, t.j. bezpodstatnost existence (v pálí anattá) a jsou naplněny soucitem ke všem žijícím bytostem. Původně se jednalo spíše o titul než o označení jedné konkrétní osoby, avšak slovo buddha je běžně používáno pro označení historického Buddhy, vlastním jménem Siddhártha Gautama. Buddha také tvoří jeden ze tří klenotů. V českém jazyce je často zvykem psát slovo Buddha s velkým počátečním písmenem, jestiže označuje tzv. historického Buddhu - Siddhárthu Gautama, případně je-li slovem Buddha míněn jeden ze tří klenotů, a s malým počátečním písmenem, jestliže je tímto pojmem označována jakákoli osvícená bytost. V jednotlivých školách je však výraz buddha používán i v jiných významech, následující popis podává stručný výklad těch nejzákladnějších pojetí tohoto pojmu v buddhismu.


Soubor:Lightmatter buddha3.jpg

Vějíř

8. září 2007 v 20:28 | Yoshiko Okatama
Vějíře patřily odedávna v Japonsku k tradičním doplňkům oblečení.

Divadlo

8. září 2007 v 20:25 | Yoshiko Okatama
Divadlo
Nejdříve se podívejme trochu zjednodušeně na celý vývoj japonského divadla.

Mytologie

8. září 2007 v 20:20 | Yoshiko Okatama
Na počátku si poklidně plynul v tmách povlak bahna. I oddělilo se křehké od těžkého a vytvořilo se Nahoře a Dole. V Horní vrstvě pobývají rody božských duchů - kami, osiřelých a bez potomstva. Nečiní zhola nic, protože jejich činům by se ještě nedostalo podpory.

Samurajské rodové znaky

8. září 2007 v 20:16 | Yoshiko Okatama
Abe


Akagawa

Výzbroj ninju

25. července 2007 v 13:50 | Yoshiko Okatama
Tady dávám nějaké obrázky, které patří do vybavení ninjů....:-)) Doufám, že to pro představu bede stačit..:-)

Výcvik ninju

25. července 2007 v 13:30 | Yoshiko Okatama
Nindžovský výcvik
Děti narozené v nindžovských rodinách byly přibližně od 5-6 let podrobovány velice náročnému výcviku, který se navenek jevil jako dětské hry. Samozřejmě, že se tyto děti také učily číst a psát, ale zároveň i například napodobovat různé zvuky zvírat Při těchto hrách se malí nindžové museli cvičit v udržování rovnováhy, skákat do výšky i dálky či hodně běhat. Podle některých pramenů současně také probíhal výcvik v uvolňování kloubů a jejich formování. Tento výcvik měl v budoucnu napomáhat nindžovi např. rozvíjet schopnost vyproštění se z pout. Po dovršení deseti let věku se začínal mladý nindža učit bojovým technikám a ovládat jednotlivé zbraně. Dále se více systematicky rozvíjel jeho trénink v obratnosti, rychlosti, síle a vytrvalosti. Trénovalo se lezení po stromech, bezhlučné plavání, prolézání úzkých otvorů, házení kamenů na cíl, atp. Velice často nindžové trénovali v noci, poněvadž své úkoly převážně plnili v noci. Museli výborně jezdit na koni, překonávat velmi strmé překážky (např. hradní zdi) a nebo se i pěšky přesouvat na velmi dlouhé vzdálenosti. Výcvik probíhal nejčastěji v utajovaných speciálních táborech-vesnicích ukrytých vysoko v horách. Tyto tábory byly velmi přísně střeženy a to nejen kvůli náhodným návštěvníkům, ale také proti nindžům z jiných klanů. Musíme si uvědomit, že v té době byla značná řada technik tajných a předávaly se pouze ústně. Přitom každý nindžovský klan kladl důraz na některé umění či dovednosti, které byly více rozvíjeny při tréninku. Mimo to, že se nindža učil zacházet s různými pomůckami, které mu měly umožnit splnit úkol, učil se také snášet chlad,neslyšně dýchat či více poznávat a rozumět psychologii, telepatii a hypnóze. Dále procházel vynikajícím výcvikem v technikách přežití. Byl vyučován v zeměpisu, meteorologii, výrobě a přípravě jedů, ale také i v tom, jak využít kterýkoliv z předmětů denní potřeby jako zbraň nebo pomůcku k umožnění útěku. Všechny klany či organizace nindžů byly velice hierarchicky členěny. V čele každého klanu nebo skupiny stál džónin neboli vůdce (vrchní velitel). Byl to většinou vysoce vzdělaný člověk, napůl válečník a napůl filozof. Džónin rozhodoval o tom, pro koho bude jeho organizace pracovat, vyjednával spojenectví, navrhoval smlouvy a určoval i strategii. Bezprostředním podřízeným džónina byl čunin. Byl to takový výkonný důstojník, který zodpovídal za správné a bezchybné vykonání rozkazů velitele-džónina. Každý čunin měl svou podskupinu nindžů, kterou řídil a kde rozhodoval o rozdělení úkolů. Konkrétním provedením jednotlivých akcí byli pak pověřováni tzv. geninové. Tito výkonní agenti museli proto ovládat velmi široký rozsah špionážní činnosti. Určitou zvláštností byly Kunoiči - ženy nindžové. Jejich výcvik a osvojování si technických znalostí byl téměř shodný s výcvikem mužů-nindžů. Většinou byly ale tyto agentky určeny ke sběru informací. Ovšem stejně tak dobře dovedly i vraždit, nebo plnit sabotážní úkoly. Nindžové byli najímáni pro plnění úkolů v několika druzích činností. Byly to převážně špionáž, průzkum, doručování tajných zpráv, sabotážní činnost a zabíjení. Již méně se ví o faktu, že nindžové také působili jako váleční poradci a nebo tělesní strážci.

Vybavení ninju

25. července 2007 v 13:28 | Yoshiko Okatama
Výstroj nindžů
Nejčastějším a také nejtypičtějším oblečením nindžů byl tzv. šinobifuku neboli tajný oděv. Tento oděv byl v různém barevném provedení a často i oboustranný. Nejvíce se používal v barvě černé, hnědé, bílé a tmavě modré. Barva "podšívky" závisela hodně na cíli mise nindži, na terénu a také samozřejmě na ročním období a počasí. Oděv se většinou skládal z kalhot, blůzy a kápě. Rukávy u zápěstí a kalhoty u kotníků byly těsně připevněny ke končetinám, aby oděv nebránil v pohybu. Nindžův tajný oděv dále obsahoval i velké množství speciálních kapes. Zbytek své výbavy nosil ve vaku. Nindžovou obuví byly buď slaměné sandály, nebo tzv. tabi - lehké boty (nebo ponožky) s odděleným palcem. Kápě neboli zukin, byl v postatě asi 2 metry dlouhý pruh látky, který si nindža obtočil kolem hlavy tak, že zůstal odkrytý pouze úzký pruh kolem jeho očí. Občas byli také nindžové povoláváni k boji v řadách pravidelné armády. V takovém případě nosil nindža speciální kroužkovou zbroj. Každý nindža byl vynikajícím hercem a mistrem v různých převlecích. Na svých cestách nebo při plnění svých úkolů využíval nejčastěji převleků - horského mnicha, potulného kazatele, kupce, budhistického mnicha, kočovného herce, podomního obchodníka,potulného studenta, venkovana nebo sedláka. V převleku bývaly ukryty zbraně či jiné prostředky. Často i viditelně nošená výbava ukrývala velice zákeřné zbraně, jako např. hůl se skrytými čepelemi. Zajímavostí je i skutečnost, že nindžové používali speciální kódy pomocí obarvené rýže nebo si předávali zprávy pomocí kouřových signálů. Při plnění uložených úkolů využíval nindža obrovskou škálu různých nástrojů, pomůcek a zbraní, které mu měly pomoci zvládnout jeho misi. V zimě například používal sněžnice či pro pohyb po ledu speciálně upravené tabi. Pro pohyb ve vodě využíval nindža řadu důmyslných prostředků. Hlavně při překonávání vodních příkopů, bažin či mokřin používal nindža tzv. plovoucí hrnec-ukidaru. Což byly v podstatě nádoby válcovitého tvaru, vyrobené z rostlinných vláken, tak aby byly vodotěsné. Dalším zajímavým prostředkem pro zdolávání např. bažiny byl mizu gumo,vodní pavouk. Byla to čtyři obloukovitá zahnutá prkénka, která byla na svých koncích spolu vzájemně svázána, aby tvořila jakýsi kruh. Do středu kruhu se dalo páté čtvercové prkénko, které bylo spojené provazy s každým z prkének tvořících kruh. Mizu gumo, stejně jako ukidaru, se používalo v páru a nindža si jej vždy připevnil na nohy. Vznikly také předchůdci plovacích vest (spojením kožených nafukovacích vaků) nebo i různé lehké vory. Tyto vory se vyráběly jak z bambusu, tak i s použitím hliněných nádob či želvích krunýřů. K pronikání do nepřátelských objektů používal nindža celou řadu různých nástrojů, které se souhrne nazývaly kaiki. Patřila sem např. páčidla kunai, rozdvojená páčidla, vidli-covité vrtáky do dřeva-tsubogiri, špičaté jedno hrote vrtáky do dřeva či různé druhy ručních pil na kov i dřevo. Nindžové také používali soupravu speciálních paklíčů a celý soubor železných skob, nazývaných kasugai. Velmi důležitá součást výbavy byly prostředky, které nindža používal k překonání stěn budov či zdí hradů. Tyto lezecké nástroje neboli noboriki byly velice různorodé a to od jednoduché kotvy (kagiwary) s lanem, až po všelijaké utajené žebříky. Do této skupiny patřila i zbraň nazývaná tekagi nebo též šuko a ašuko. Jsou to v podstatě kovové pásy s bodci určené na ruce a nohy. Používaly se jak při šplhání, tak i v boji proti nepřátelům. Mezi další velice zajímavé prostředky patřila také gandó, což byla ruční svítilna. Tato sví- tilna byla vyrobena z trubice ze svinutého plechu, v níž byl na čepovém závěsu umístěn svícen, jenž se svým nejtěžším místem (držákem svíce) vždy otáčel směrem dolů a to i když svítilna byly směrována nahoru, vodorovně či dolů. Bohužel bylo posledních dvacet let všeobecně nindžucu bráno velmi zkresleně. Na tomto špatném pohledu na danou problematiku se nejvíce podepsala komerce, akční filmy a laické knihy. Mezi poslední žijící autority nindžucu patří (dle mého subjektivního názoru) pánové Masaaki Hatsumi a Harunaka Hošino. Tento článek vzniknul na popud mé cesty po Japonsku. Některé použité fotografie a informace jsou z provincie Iga-ueno a nebo z horské oblasti Togakuši. Velice děkuji mému kamarádovi a spolubojovníkovi Honzovi Jirkovi (nositeli prvního dánu nindžucu) za pomoc při realizaci tohoto článku.

Ninjové

25. července 2007 v 13:12 | Yoshiko Okatama
Ninjové
Byli nájemnými vrahy bez skurpulý, nebo bojovníky práva a ochránci slabých ? Skutečně se uměli stát neviditelnými, uměli létat, byli nesmrtelní, uměli chodit po vodě, proměnit se ve zvíře ? Tyto a mnohé otázky jsou opředeny mýty a skutečnost bývá záměrně překrucována a mlžena.
Mnoho informací, nauk a znalostí se předávalo pouze ústně, z otce na syna,z hlavy klanu na svého nástupce a proto,když mistr předčasně zemřel zemřely i jeho tajné znalosti.Já se tady pokusím napsat tu pravdu,tu pravdu kterou málokdo zná a chce ji vědět a nepřipustí si ji.

Sumó (bránit se)

6. července 2007 v 16:12 | Yoshiko Okatama
Teda... tento článek mi dal docela zabrat, tak snad ho dočtete až do konce... Vaše Yoshiko

Den dospělosti v Japonsku

4. července 2007 v 14:46 | Yoshiko Okatama

Den dospělosti v Japonsku

Každé druhé pondělí v lednu slaví Japonci tento státní svátek pro ně zvaný Seidžin nó hi. Všichni, jimž bylo v předchozím roce dvacet let, tento den oslavují oficiální dosaženi věku, v němž mohou legálně volit, kouřit a pít alkohol. Dvacítky" si zajdou do šintoistické svatyně pro požehnání a potom se účastní oslav se zpěvem a projevy ve svém městě. Nakonec se rozejdou na samostatné večírky. Chlapci si na sebe oblečou evropský oděv a dívky zpravidla tradiční kimono.
Oslavy dosažení dospělosti mají v Japonsku již dlouhou tradici. V 16. století se tu konaly dívčí obřady zvané mogi, při nichž si děvčata vytrhávala obočí a barvila Zuby na černo, což prý podtrhuje dívčí krásu. Účastnily se také celodenních lukostřeleckých soutěži, které měly být zkouškou jejich odolnosti. V některých japonských městech se takto soutěží dodnes.
Zdroj: TADY

Geisha

27. května 2007 v 19:10 | Yoshiko Okatama
Slovo geiša se začalo běžně užívat v 17. století jako označení pro ženy, které dovedly dobře zpívat, tančit i jinak duchaplně bavit hosty (doslovný překlad "žena předvádějící tradiční umění"). Dnes jich už není příliš mnoho a také stát se geišou není nijak snadné a předpokládá to zvládnout řadu náročných dovedností.

Samuraj

27. května 2007 v 19:06 | Yoshiko Okatama
Samuraj je středověký japonský bojovník, známý především svoji oddaností.
Samurajové byli bojovníky, sloužícími císaři, nebo prostě svému pánu. V boji využívali vždy veškerých protivníkových slabin a útočili na citlivá a hlavně zbrojí nekrytá místa na těle (krk, podpaží, zákolenní, případně i žaludek).

Harakiri - Seppuku

27. května 2007 v 17:05 | Yoshiko Okatama
Harakiri - Seppuku
Seppuku (česky "plátkování žaludku/břicha" jinak v Evropě známe jako Harakiri) tento termín, který je tvořen stejnými znaky použitými v obráceném pořadí je však v Japonsku pokládán za poněkud vulgární a samotnými samuraji nebyl nikdy používán.) Jde o japonskou rituální sebevraždu. Muži si v kleče prořízli břišní dutinu krátkým samurajským mečem(wakizaši) (překl. "společník"), a to podélně odspoda nahoru, a pak příčně k stávající ráně. Následně jim pobočník usekl hlavu, aby tak zmírnil jejich utrpení. Právo na důstojný odchod z tohoto světa měly i ženy z třídy válečníků, které si dýkou (tantó) prořízly hrdlo. Předtím si však svázaly nohy u kotníků, aby tělo nezaujalo ve smrtelných křečích necudnou polohu. Samotný rituál seppuku sestával z meditace, složení krátké básně (haiku), většinou na téma pohrdání smrtí a samotné sebevraždy. Vzhledem k obrovskému nervovému vypětí ale rituál byl málokdy dodržen se všemi náležitostmi, které včetně provedení obou řezů trvají okolo třiceti minut. V běžném životě se seppuku provádělo většinou tak, že samuraj napadl na wakizaši a pobočník mu setnul hlavu.
 
 

Reklama