!NA BLOGU JIŽ NEMÁM V PLÁNU PRACOVAT. NĚKTERÉ ČLÁNKY SE PŘESUNOU NA MŮJ DRUHÝ BLOG - NESCIO!

Japonština ostatní

Japonské partikule

29. března 2008 v 12:10 | Yoshííí♥
- partikule jsem nesamostatné částice, která jsou připojována ke jménu, případně k jiným slovním druhům
- vymezují:
  • vztah k jiným jménům nebo slovesům
  • určují vztah výrazu ke kontextu
- některé partikule mezi sebou můžeme kombinovat
- partikule dělíme na:
  1. KONTEXTOVÉ (wa, mo, shika, demo)
  2. VAZEBNÉneboli PÁDOVÉ (ga, o, no, ni, de, e, to, made, kara, yori, madeni)
  3. ROZŠÍŘENÉ (ni cuite, ni oite, ni yotte, ni taishite, to tomoni, to iššoni, to šite, to dódžinni, o motte)
  4. VĚTNÉ (ka, yo, ga)
ad 1.: ty udávají vztah příslušného slova ke kontextu, ALE nevytvářejí vazby s přísudkovému slovesu
ad 2.: ty vytvářejí vazby mezi slovesy a jmény a nebo jen mezi jmény
ad 3.: ty odpovídají předložkám, mají funkci předložky jako v jiných jazycích, využívají se hlavně v psaném projevu/formě
ad 4.: ty se připojují k určitému tvaru slovesa → na konec věty
Více se dozvíte na www.omoshiroi.blog.cz → chystám se tam rozvinou dopodrobna každou partikuly XD

Příklad Kaligrafie

8. září 2007 v 20:21 | Yoshiko Okatama

Historie Japonského písma

8. září 2007 v 20:12 | Yoshiko Okatama
Japonci vedle jiného přejali z Číny i písmo, které ovšem pro jiné jazyky není vhodné, tím méně pro japonštinu s mnohými koncovkami a tvary slov. Tím došlo i k převzetí tisíce čínských slov. Pro japonská slova, respektive pro jejich zápis se čínština ukazovala přímo nevhodná, neboť každý čínský znak má svůj vlastní význam a své vlastní čtení. Japonci proto zpočátku psali čínsky, i když se současně pokoušeli vyjádřit čtení japonských slabik čistě fonetickým použitím čínských znaků.
Během 9. a 10. století se stalo zvykem číst čínské texty pomocí japonských slov a v japonském slovosledu. Svým způsobem to byla známka upadající znalosti čínštiny a do 10. století se velká většina čínské produkce v Japonsku tak zásadně japanizovala, že je srozumitelná pouze znalcům obou jazyků.
Mnohem závažnější změnou bylo zavedení foneticky užívaného písma pro psaní v japonštině. Básně ve sbírce Manjóšú (Sbírka desetitisíce listů) byly zapsány slabiku po slabice foneticky použitými čínskými znaky, které se postupně zjednodušily natolik, že se staly pouhými fonetickými symboly pro jednotlivé slabiky, a začaly tak vlastně plnit funkci abecedy. Tomuto způsobu se později dostalo označení manjógana podle sbírky Manjóšú a stal se tak základem pro vývoj slabičného písma jako takového.
Sbírka Kokin wakašú
Mnohem závažnější změnou bylo zavedení foneticky užívaného písma pro psaní - nazývané dohromady kana. Abeceda, kde se celé znaky psaly zkráceně a oblejšími tahy, se nazývá hiragana a používala se zpravidla v soukromé korespondenci a pro psaní prózy. Abeceda, kde se k zápisu používaly pouze zkrácené části znaků s hranatějšími tahy, byla nazvána katakana, a hiraganě historicky předcházela. Oba názvy jsou však mnohem pozdější než písma samotná. Slabičné systémy se plně standardizovaly až na konci 19. století a i dnes existují drobné odchylky v rukopisné formě.
I při psaní v japonštině se do textu často vkládala čínská slova ve znacích. Konečným důsledkem se nakonec stal současný komplikovaný systém, kdy se čínské znaky používají pro původně čínská slova nebo pro japonská slova, jejichž význam nebo význam jejich kořenu odpovídá význam původního čínského znaku. Slabičné abecedy se používají pro zápis flexe - hiragana zpravidla pro koncovky sloves, ale i pro další prostředky, vyjadřující například vztahy mezi slovy ve větě, katakana zpravidla pro jiné součásti jazyka, znaky jen obtížně nebo vůbec nevyjádřitelné nebo slova cizího původu. Tento smíšený způsob se vyvinul prakticky již v 11. století a od té doby soutěžil s dvěma dalšími systémy - čistou čínštinou, používanou oficiálně a mezi učenci a čistou japonštinou, používanou pro básně a některé prozaické žánry.
Současný smíšený zápis japonštiny je pravděpodobně nejkomplikovanější běžně užívaný systém písma na celém světě. Téměř každý čínský znak může být čten japanizovanou (sinojaponskou) formou původního čínského čtení, přičemž často existuje více než jedno takové čtení. Ten samý znak má zpravidla nejméně jedno japonské čtení, významem odpovídající základnímu významu v čínštině.
Podle knihy: "Reischauer, O. E., Craig, M. A.: Dějiny Japonska, NLN, 2000"

Odpověď na dotaz - "Výslovnost"

1. srpna 2007 v 19:49 | Yoshiko Okatama
eli Vám píše:
ahoj Yoshiko máš moc pěkný blog jenom sem tě chtěla požádat jestli by si sem nedala něco o výslovnosti protože vim že to v nákých písmenech je celkem odlišný od češtiny arigatou :o3
Vždyť je to naprosto primitivní...Neotvírat moc pusu, dát tam trošku nosovky, soustředit se na "r" a číst to tak, jak se to píše v latince...☻Podle mě na to není, co vysvětlovat...
Pokud myslíš např.:
shi = ši ..
chi = či
tsu = cu ...
ya = ja ...
ji = dži
Příklad: watashitachi - "watašitači" (my)
Na tom nehledej nic těžkého, pokud se učíš angličtinu, tak by to pro tebe mělo být jednoduché, co se týče výslovnosti...
 
 

Reklama