!NA BLOGU JIŽ NEMÁM V PLÁNU PRACOVAT. NĚKTERÉ ČLÁNKY SE PŘESUNOU NA MŮJ DRUHÝ BLOG - NESCIO!

Kamikaze

8. září 2007 v 20:13 | Yoshiko Okatama |  Japonsko
Samo jméno má původ ve středověkých dějinách Japonska. V roce 1281 dal chán Kublaj shromáždit obrovskou flotilu, na lodích prý bylo na 150 000 mužů, kteří měli dobýt říši Vycházejícího slunce. Zasáhla příroda - ničivý tajfun rozptýlil loďstvo a k invazi nedošlo. Božský vítr - kamikaze - uchránil zemi před nepřátelským útokem a porobením. V roce 1944 měli úlohu "božského větru", který přispěje k záchraně Japonska, převzít lidé.

Většina historiků spojuje nasazení pilotů-sebevrahů se jménem viceadmirála Takidžiróa Onišiho, který se stal velitelem První letecké armády na Filipínách před americkým vyloděním na Leyte. Oniši se, pravda, výrazně podílel na prosazení této myšlenky, zformování i řízení Speciálního útočného sboru, jednotky pilotů kamikaze, ale bezprostřední podnět však dal kapitán Eičiró Džó, někdejší císařův námořní pobočník, jenž za bitvy ve Filipínském moři velel lehké letadlové lodi Čeoda. "Nemůžeme dále doufat, že potopíme početnější letadlové lodi nepřítele konvenčními metodami útoku," usoudil po prohrané bitvě a naléhal na "okamžité zformování speciálních jednotek, které uplatní taktiku střemhlavých sebevražedných útoků". Džó svou výzvu tehdy adresoval právě viceadmirálu Onišimu. Oba důstojníci - Džó i Oniši - patřili k úzkému okruhu císařova bratra "námořního" prince Takamacua, který 22. června 1944 přednesl zmíněný návrh Hirohitovi. Ostatně ani Džó nepřišel s myšlenkou nasadit letce-sebevrahy jako první. Obsahovaly ji od počátku plány prince Takamacua, již ve štábních studiích z roku 1943 bylo dokazováno, že střemhlavé bombardéry, které dopadnou na paluby nepřátelských lodi, mohou způsobit mnohem větší škody než konvenční útoky torpédy a pumami.
Z hlediska tradic i psychologického pohledu bylo letadlo "ideálním prostředkem pro sebevraždu". Pilot v kokpitu útočícího stroje byl stejně osamocen jako samuraj starých příběhů. Z čistě technického hlediska měly protiletadlové baterie menší šanci zasáhnout letadlo směrující k lodi vysokou rychlostí střemhlavým letem. Jediný stroj mohl potopit loď, jejíž hodnota byla přinejmenším tisíckrát vyšší. Původci návrhu měli na mysli i další skutečnost. Sebevražedné bodákové útoky, k nimž se japonští velitelé často uchylovali v beznadějné situaci, vyžadovaly skutečnou odvahu a disciplínu ale v podstatě "neposkytovaly" žádnou satisfakci samurajské potřebě individuálního heroismu". Stály moc životů a vzhledem k palebné síle automatických zbraní nepřítele poskytovaly malé vyhlídky na úspěch. Jednoduchá, funkční a relativně laciná Japonská letadla byla vhodná pro uvedený účel. Pilot navíc nepotřeboval žádný komplikovaný výcvik, nebylo třeba, aby byl připraven na vzdušné souboje, zvládl techniku bombardování či navádění torpéd. Kromě toho, což bylo nepochybně podstatné, v ozbrojených silách byl opravdu dostatek mladých mužů ochotných podstoupit touto cestou nejvyšší oběť. Zvláště bezprostředně po válce se objevila rada dohadů o letcích kamikaze. Vyskytla se tvrzení, že byli pro tento úkol připravováni od dětství, do akce šli pod vlivem drog, byli řetězy připoutáni ke kokpitům letadel, hovořilo se o nich jako o náboženské sektě atd. Avšak nic z toho neodpovídá skutečnosti. Většinou šlo o mladé dobrovolníky a se získáváním adeptů smrti nebyly problémy. Hlavní důvod je třeba hledat v tradicích a pojetí japonské výchovy. Mladý muž ve věku 20 - 30 let byl chápán jako "dlužník" starších, kteří ho dosud materiálně zabezpečovali, dali mu vzdělání. Bariérou, kdy člověk přestal být "dlužníkem", bylo až jedenačtyřicet let. Jestliže někdo do této doby zemřel, "dluh" poznamenal i jeho postavení v posmrtném životě. Jiná situace vznikla, padl-li v boji. Poté byl postaven na roveň císaři a jeho duch sídlil ve svatyni Jasukuni, místě věčného odpočinku všech bojovníků.
Princ Takamacu hovořil 22. června s císařem o návrhu kapitána Džóa v knihovně komplexu císařského paláce. Hirohito dobře věděl, že proti myšlence nasadit piloty-sebevrahy jsou jeho nejbližší rádci, včetně strážce tajné pečeti Kidóa. S projektem dokonce nesouhlasil ani premiér Tódžó. Celá věc byla přece jen obtížnější než poslat rolnické synky do sebevražedného bodákového útoku. Morálka jednotek musela být založena na náboženském zanícení zpola vycvičených pilotů připravených kdykoli zemřít. Její zřízení vyžadovalo přímý souhlas císaře a zůstávalo otázkou, jaké důsledky by tento krok mohl mít po válce. Samozřejmě pochybnosti by odpadly, kdyby nasazení pilotů kamikaze přineslo jisté vítězství. To však v dané situaci nikdo nemohl zaručit. Během rozhovoru císař a princ Takamacu zvažovali všechna pro i proti, důležitou roli zřejmě sehrál princův argument, že návrh kapitána Džóa není ojedinělý. Takto bylo možno záležitost prezentovat jako důsledek "iniciativy zdola" a návrh byl přijat.
Jeho uskutečněním byl pověřen viceadmirál Oniši. "Podle mého mínění existuje jediná cesta, jak dosáhnout s naší oslabenou silou maxima účinnosti, a tou je organizování útočných jednotek stíhaček Zero vybavených 250 kg bombami, jež budou provádět sebevražedné útoky na nepřátelské letadlové lodi," sdělil svým velitelům po příletu na Filipíny. Krátce nato začal organizovat Speciální útočný sbor, jehož základny byly v Malbacatu na Luzonu a v Cebu City na Cebu. Do tohoto nového útvaru se hlásili dobrovolníci z japonských jednotek po celých Filipínách, zdaleka ne všichni mohli být přijati, neboť viceadmirál neměl k dispozici dostatek letadel. Počátečním hlavním úkolem Onišiho speciální jednotky byla podpora útoku Kuritova Prvního úderného svazu.
Je pravda, že k ojedinělým sebevražedným útokům japonských pilotů došlo ještě před bitvou v Leyteském zálivu, ale první "oficiální" akce proběhla ráno 25. října 1944. Prvními šesti "adepty nesmrtelnosti" byli letci ze základny v Davau na jihu Mindanaa. Zde sice formálně jednotka letců-sebevrahů nebyla zřízena, ale tito piloti dostali souhlas k akci. "Nyní jste všichni bohy bez pozemských přání. Jediné, co budete chtít vědět je, zda váš útok nebyl marný. Bohužel vás nebudeme moci informovat o výsledcích. Budu však sledovat vaše úsilí až do konce a podám trůnu zprávu o vašich činech. Tím si můžete být jisti. Žádám vás všechny, abyste úkol splnili co nejlépe," promluvil k pilotům viceadmirál Oniši. Svým způsobem šlo o charakteristickou záležitost. Oněch šest mladých mužů patřilo k nejslabším letcům na základně, cítili se bezcenní, zadlužení a neužiteční. Nyní se však vše mělo změnit a nadešla jejich velká chvíle. Každý si srkl sake, zapil douškem vody, kolem čela si uvázali bělostné šátky hačimaki stejně jako kdysi staří samurajové, když si přáli dát najevo, že jdou do bitvy zemřít. Nasedli do svých strojů a krátce po rozbřesku odstartovali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.