!NA BLOGU JIŽ NEMÁM V PLÁNU PRACOVAT. NĚKTERÉ ČLÁNKY SE PŘESUNOU NA MŮJ DRUHÝ BLOG - NESCIO!

Šóbei a kouzelný tenguův vějíř

28. května 2007 v 17:47 | Yoshiko Okatama |  Povídky a přísloví
Šóbei a kouzelný tenguův vějíř


Je tomu už hezká řádka let, co v jedné vesničce poblíž Kjóta žil veselý chlapík jménem Šóbei. Práce ho moc nebavila, ale zato si rád zazpíval, pobavil se s kumpány sobě podobnými a ze všeho nejraději se věnoval hře v kostky. Někdy mu přálo štěstí, ale jindy také dokázal přijít o všechno, co měl. Jednou se po takové prohře vracel domů, ale nebyl nijak smutný. Říkal si, že si to zas příště nějak vynahradí. Cesta vedla hlubokým lesem, a když se náhle octl u brány starého kláštera, pomyslil si, že se podívá dovnitř, jestli tam není někdo, kdo by si s ním zahrál. Klášter byl ale liduprázdný a napůl rozbořený. Venku se mezitím pomalu stmívalo, a tak se Šóbei pohodlně uvelebil přímo před oltářem a chystal se tam přečkat noc. Jak se ale zadíval na sošku buddhistického světce na oltáří, řekl si: "Ještě bych si ale stejně mohl zahrát partičku s tímhle svatým!" Házel přitom kostkami střídavě i za něho a všechno mu vycházelo tak, jak to snad nikdy ještě předtím nezažil.
"To jsem tedy zvědavý, jak mi tu prohru zaplatíš," zabručel polohlasem Šóbei směrem k sošce na oltáři a zároveň se přitom hlasitě rozjařeně rozesmál.
Šóbei zatím ještě nevěděl, že klášter není tak zcela opuštěný, jak to na první pohled vypadalo. Na vysokém stromě uprostřed hláštera si totiž již před řadou let vystavěl své hnízdo lesní skřet tengu, kterých v té době žilo v lesích poblíž Kjóta ještě velký počet. Jak známo, tenguové mají nejenom velký nos a dovedou létat ve vzduchu stejně dobře jako ptáci, ale jsou vyhlášeni i svou zvědavostí. Ani náš tengu nebyl v tomto směru žádnou výjimkou. Když uviděl Šóbeie, jak v chrámu před oltářem hází kostkami, něco si povídá a ještě se hlasitě směje, nemohl se zvědavostí udržet. Slezl trochu níž, aby lépe viděl, a přitom - jak si sám myslil - zůstal nezpozorován. Šóbei byl ale zvyklý být stále ve střehu, a proto ihned tengua zpozoroval. Nedal však na sobě nic znát a naopak si hned promyslil plán, jak by ho mohl šikovně přelstít a napálit.
Naoko tedy předstíral, že si dál pro sebe hází kostkami, ale stále hlasitěji přitom vykřikoval: "To je úžasné, teď se mi to povedlo - mám před sebou na dlani celé Kjóto! A nebo teď - jako bych stál přímo před zámkem v Ósace!"
Tvářil se přitom, že je tak zabrán do své hry, že si vůbec ničeho kolem sebe nevšímá. To už tengu ale opravdu nevydržel, slezl ze stromu a šel se podívat přímo do chrámu, co to tam vlastně Šóbei dělá.
"Poslyš, člověče, co to tady vyvádíš za hlouposti?" zavolal tengu ode dveří. Šóbei sebou škubl a odpověděl s výrazem největšího překvapení: "Co to nevidím? Je to vážně pravda? Sám mocný tengu se na mne přišel podívat? A já jsem byl zrovna celý zabraný do toho, jak jsem se díval, co dělají lidé v Kjótu a v Ósace!"
"Chachá, co to plácáš za nesmysly?" zasmál se tengu, "jak bys mohl odtud dohlédnout až do Kjóta nebo do Ósaky?"
"Co by na tom mělo být tak těžkého?" podivil se Šóbei. "Záleží jenom na tom, jak se mi podaří hodit tyto kouzelné kostky. Když mi přeje štěstí, mohu se s jejich pomocí přenést třeba až do Číny nebo Indie a podívat se, co je tam právě nového."
Když to tengu uslyšel, zvědavostí se až celý začal třást. Jeho dlouhatánský nos jako by ještě trochu povyrostl a červená tvář vzrušením ještě víc zbrunátněla. A hned začal žadonit:
"Nech mne aspoň jednou těmi zázračnými kostkami taky hodit! Hrozně rád bych viděl, jak takové kouzlo vypadá!"

Šóbei ale rychle shrábl kostky do dlaně a schovával je za zády, jako by ho ta slova velice vylekala.
"Co vás to jenom napadlo. Vždyť ty kostky - to je můj největší poklad, co mám. A kdybych vám je půjčil, můžete mi s nimi snadno uletět do oblak a jak bych vás potom já ubožák honil a zbyly by mi pak jen oči pro pláč. Ne, v žádném případě je nemohu dát z rukou."
Ale tengu se nedal odradit a tím více po kosthách toužil. "Proč jen jste vy, lidé, tak nedůvěřiví, " odpověděl tengu Šóbeiovi. "Jestli mi ale nevěříš, že ti kostky zase vrátím, dám ti do zástavy svůj kouzelný vějíř, s jehož pomocí mohu létat vzduchem jako ptáci. A navíc - stačí jím mávnout a vyplní se každé tvé přání. "
Když to Šóbei uslyšel velmi se zaradoval že se mu poštěstilo setkat se s tak hloupým tenguem. Naoko se ale tvářil, že ještě chvíli přemýšlí, a teprve pak s tenguovým návrhem váhavě souhlasil: "No tak dobrá, ať je po vašem. Ale půjčím vám své kostky jen na malou chvíli." Sotva se však v Šóbeiových rukou octl tenguův vějíř, na nic dlouho nečekal. Zeširoka se jím rozmáchl a v tu chvíli se octl vysoko v povětří. A když potichu zašeptal: "Chci do Ósaky!" po několika minutách se octl přímo uprostřed tohoto bohatého střediska japonských obchodníků. Z jednoho domu právě vycházela krásná dívka, která se Šóbeiovi velmi zalíbila. Mávl proto opět vějířem a řekl: "Ať té dívce naroste nos tak dlouhý, jako mají tenguové!"
A opravdu, dívka měla v mžiku nos dlouhý přinejmenším jako tengu. Plačící ji odvedlo služebnictvo zpět k rodičům. Byla to jediná dcera bohatého kupce a otec hned sháněl všechny nejvyhlášenější lékaře, aby se pokusili dceru vyléčit. Nikomu z nich se ale nepodařilo zmenšit ohyzdný nos ani o milimetr, přestože otec nabízel odměnou za uzdravení své dcery pohádkové bohatství i její ruku. A tehdy přišla chvíle, na kterou čekal Šóbei. Ohlásil se u otce krásné dívky jako lékař a jediným mávnutím kouzelného vějíře jí nos opět zkrátil. Bohatý kupec splnil svůj slib - dal Šóbeiovi svou dceru za ženu a ten se stal dědicem jeho majetku. Spokojeně pak spolu žili až do smrti. Šóbei už kouzelného vějíře nikdy neužíval, ale přesto často s vděčností vzpomínal na onoho světce v lesním klášteře, který mu setkáním s hloupým tenguem odplatil svou prohru při hře v kostky.

Tento příběh je z knihy 99 zajímavostí z Japonska od Jiřího Jánoše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.